Svatá slova, hodná zkušeného mariášnického mazáka.
Vzpomínám si, jak jsme kdysi hráli mariáš v hospodě. A že už jsem to sakra nějakou dobu hrál. Hrál rád a hrál dobře. Ze zadu mi koukal do karet nějaký maník a pak se mě vždy ptal, jestli bych to zahrál tak či onak, zda bych dal flek, nahlásil stovku apod. No, připadalo mi to, jako by se to chtěl naučit. Ale velice rychle jsem pochopil, že mu nesahám ani po kotníky, a to jeho mariášnické myšlení, o kterém jsem si myslel ze začátku své, je sakra vyspělé. Kdybych to měl přirovnat k šachům: já přemýšlel šest tahů dopředu, on třicet. To mariášnické myšlení musí v člověku být, to se snad ani nedá úplně naučit.

Ale jestli se Tomáši cítíš a máš dost peněz, jsi vítán....

Můžeme koneckonců udělat i dvoukolový turnaj.
Měl jsem to štěstí, že spoustu let jsem měl možnost hrát mariáš s lidmi z různých končit Čech a Slovenska. Všude je to stejná hra a přesto jsou všude drobné rozdíly. My jsme si časem z různých krajů vybrali to nejlepší, a vytvořili jsme si způsob hry a platby takový, že hry mají rychlý spád, jsou zajímavé, atraktivní, nenudné a musí potěšit každého, kdo to hraje. A pokud se zrovna popsuje karta, tak se zbytečně nezdržuje nezajímavou hrou.
